Už ve středověku byli používání psi pro vodní práce a i pro záchranařinu.
Dobrý vodní záchranářský pes není jen poslušný, ale umí i reagovat na některé situace samostatně. Umí uplavat jeden kilometr,umí vytáhnout tonoucího za postroj, a pokud je v bezvědomí, tak třeba za ruku, a když se moc cuká ,tak si ho trochu přitopí J
Umí dostat lano i ve velmi problematických situacích k surfu, lodi či na břeh. Všechno to zvládne v jakýchkoli podmínkách. Před používáním vrtulníku byl pes v některých složitějších situacích mimo házečky (házecí pytlík s lanem) jediná možnost, jak dostat lano na určené místo rychle a přesně.
Vycvičený záchranářský pes umí třeba i skočit ze člunu, vzít na břehu pádlo a donést ho zpět na člun. Psi se také učí jezdit v klidu na člunu, mít stabilitu na surfovém plováku, vytahovat i špatně viditelné předměty…
Výcvik vodních prací je jedním z nejobtížnějších výcvikových směrů.
Psi,kteří působí v záchranných brigádách,jsou v ČR ve spolupráci s policií a hasiči využíváni v průměru asi 26x za rok.Hledání utonulých se v některých krajích podílí na využití psů v praxi téměř padesáti procenty.
Jedná se tedy o největší službu kynologů lidské společnosti a obrovskou úsporu nákladů i času.